Od dob svého vzniku (cca 650 let před naším letopočtem) až do poloviny 18. století musela mince splňovat zásadní podmínku: aby mohla být měřítkem cen, musela sama představovat určitou hodnotu. Zárukou této hodnoty byl drahý kov, který obsahovala (u dnešních platidel tuto záruku zastupuje autorita státu nebo banky, která je vydala).
Do mincovny přicházely drahé kovy (stříbro a zlato) a pomocné kovy (měď a olovo) již přetaveny a zbaveny nežádoucích příměsí, případně v podobě tzv. mincovního pagamentu (rozlámané šperky, neplatné mince). Výroba mincí byla rozdělena do dvou etap: v první došlo ke zpracování mincovního kovu do podoby tzv. střížků (kotoučků kovu), druhou fází byla samotná ražba.
V první fázi se kov musel nejprve legovat, to znamená mísit, aby se docílilo ideální mincovní slitiny (drahý kov představoval hodnotu mince, přísady jej činily odolnějším vůči opotřebení). Z takto vzniklé hmoty se pak odlévaly pruty – tyče určité délky a kruhového průřezu. Pruty následně mincíři kladivy vyklepali na plát, jehož šíře zhruba odpovídala průměru nebo násobku průměru budoucí mince: vznikl tzv. střížek, který se pak ještě ručně a velmi pracně zastříhával do požadovaného tvaru.
Pak přišla na řadu druhá fáze – ražba, tedy procedura, při které dochází k pozitivnímu otisku negativního obrazu z razidel na minci, medaili či jiný předmět. K uskutečnění ražby musel mít razič k dispozici svrchní a spodní razidlo, kladivo, samotný střížek a pomocníka, který kladl zahřátý střížek pomocí kleští mezi razidla, z nichž spodní spočívalo napevno v jakémsi dřevěném špalku a svrchní držel razič v ruce. Silným a přesně vedeným úderem pak získal střížek konečnou podobu ražené mince.
Nejstarší dochované mince byly raženy před více než dvěma tisíci let. Přesto musíme umění tehdejších mincířů obdivovat.
Tato technologie výroby mincí zůstala po staletí bez výrazné změny. Ve středověku začaly vznikat nástroje, které měly usnadnit mincovním mistrům práci. Prvním nástrojem, který výrazně ovlivnil přesnost výroby, se stal průbojník (mimochodem, důkaz o prvním historicky doloženém použití průbojníku při výrobě mincí pochází z padělatelské dílny u Koněprus na Berounsku z druhé poloviny 15. století). Průbojník usnadnil výrobu střížků a znamenal výraznou úsporu materiálu, protože jím vyseknutý kruh z plátu se již nemusel dále upravovat stříháním. Zpočátku primitivní „naostřené trubce“ se v průběhu necelého století dostalo strojové úpravy. Strojový průbojník bývá často spojován se jménem Leonarda da Vinci (1452-1519). Šlo vlastně o ruční lis, kde se tlakem na kliku uvádělo pomocí zubového či šroubového převodu v pohyb svislé rameno stroje, zakončené kruhovým nožem. Pohon, stejně jako u většiny následujících zařízení, byl zpočátku ruční, následovalo využití zvířecí síly, vodní energie a pak přišly na řadu parní a elektrické stroje.
Převratnou novinkou v mincovní výrobě se stal vynález válcovacího stroje, ten se datuje do začátku 16. století. Využíval tlaku dvou proti sobě se otáčejících válců, mezi kterými se protahoval kovový prut a došlo k jeho přeměně na plát, předtím pracně vyklepávaný kladivy. Největší předností tohoto stroje byla přesnost, s níž pláty získaly rovnoměrnou sílu po celé ploše.
Téměř současně s válcovacím strojem spatřil světlo světa i první stroj usnadňující práci razičům – částečně mechanizované razidlo. Jeho princip spočíval v tom, že svrchní razidlo, upevněné v malém beranu zdvíhal razič pomocí mechanického zařízení, které uváděl v pohyb nohou našlapováním na třmen. Po uvolnění třmenu padal beran se svrchním razidlem na razidlo spodní, na kterém spočíval připravený střížek a tím vyrazil minci.
Ve druhé polovině 16. století se zrodil stroj, který je dnes považován za průkopníka mechanizace výroby mincí. Stalo se tak v Zürichu v roce 1565, kde jistý Johann Vogler vynalezl válcový razicí stroj. Jeho podstatou bylo vylepšení válcovacího stroje vyrytím mincovního obrazu do válců. Horní a spodní razidlo byly tedy v negativu vyryty na dvou samostatných válcích, které otáčením se proti sobě vytlačovaly svůj obraz pozitivně na plát mezi nimi procházející. Stinnou stránkou prvních válcovacích strojů bylo, že válce namáhané tlakem se často lámaly, což znamenalo přerušení práce a prudký růst výrobních nákladů, neboť nový válec se musel znovu opatřit negativními mincovními obrazy, což bylo velmi drahé. Kolem roku 1630 se proto začaly negativy razidel rýt do samostatných kusů ocele (měly tvar jakési houby, na jejíž hlavě byl obraz a její noha zapadala do otvoru ve válci), které se připevňovaly na válce. Tak vznikl zlepšený typ válcovacího stroje, tzv. taškový, který zaručoval nepřetržitou, hospodárnou výrobu i kvalitní a dokonalé výrobky.
Zhruba ve stejný čas, též na začátku druhé poloviny 16. století, začala Pařížská mincovna používat nový německý vynález Maxe Schwaba z Augšpurku – vřetenový lis, který pracoval na principu pohybového šroubu. Základní těleso tvořila matice na dvou masívních pilířích, kterou procházel šroub, jehož spodní konec tlačil na hranol, pohyblivě s ním spojený. Na hranolu bylo upevněno jedno z razidel, zatímco druhé stálo na pracovní desce lisu. Hranol konal jen posuvný pohyb, čímž byla zajištěna přesná vzájemná poloha líce a rubu mince. Svrchní část šroubu zakončoval čtyřhran, na kterém bylo nasazeno velké setrvačníkové rameno. Stroj, zpočátku dosti značných rozměrů, obsluhovalo pět dělníků. Ramena lisu se otáčela ručně, k čemuž bylo třeba čtyř silných mužů, pátý stál u lisu a jen vkládal do stroje připravené střížky a odhazoval hotové mince. Jedinou nevýhodou vřetenového lisu bylo, že při příliš prudkém úderu razidla snadno praskla. Pomoc přinesl až roku 1817 vynalezený automatický lis s regulovatelnou silou úderu.
V polovině 18. století se začalo používat jedno z prvních moderních opatření přispívající k ochraně mincí před paděláním, používané dodnes snad ve všech světových mincovnách, a to zhotovení ornamentu či vlisu do hrany mince. K tomu bylo zapotřebí zvláštního zařízení, jehož pomocí se vlis na hraně prováděl. Stroj se nazýval rolka či rolovačka a pracoval opět s válci, které se tentokrát otáčely shodně a na stroji byly umístěny vertikálně.
V 19. století byly zkonstruovány pákové lisy, později automatizované, takže došlo k urychlení ražby. Mince vlastně již nebyly v pravém slova smyslu ražené, nýbrž lisované, vzniklé klidným tlakem. Tlak razidel na střížek se dal podle potřeby redukovat. Konstrukce razicích lisů byla velmi masívní. Vedení, po nichž se pohybovaly činné části lisu, byla umístěna co nejblíže raznic, což mělo zajistit jejich dlouhou životnost a výraznou přesnost ražby. Rychlost ražby byla 220 pracovních zdvihů za minutu a při nepatrném technickém vylepšení, které umožňovalo ražbu dvou mincí najednou, vyrazil pak takový stroj i 440 mincí za minutu. Zařízení bylo opatřeno tlakovou kompenzací, která zaručovala dobrou kvalitu obou ražených kusů. Dalším zařízením tvořícím příslušenství razicích lisů byly válce, které umožňovaly současnou ražbu do hrany mince. Řadu strojů používaných při mincovní výrobě doplňovalo i počítací zařízení. Při použití několika razicích lisů býval denní výkon mincovny kolem 500 000 kusů, což je množství, jehož kontrola by bez použití prohlížecích a počítacích strojů byla téměř nemyslitelná. Takto vylepšené razící lisy se staly předchůdcem dnešních moderních automatizovaných strojů. Pokrok jde samozřejmě dál, takže dnes jsou stroje plně automatizované, řízené počítači. Na závěr je třeba poznamenat, že mince, které vznikly na počátku historie ražby, stejně tak jako vznikají dnes, jsou a byly nejen platebním prostředkem, ale především famózními uměleckými díly.
V současnosti se k ražbě mincí používají nejmodernější technologie, a tak existují i mince s 3D efektem.
