Jdu s hlavou vztyčenou
Milada Horáková a její výrok „Jdu s hlavou vztyčenou“ se letos stala „ambasadorkou“ vzpomínkové kampaně iniciativy Bez komunistů. Posláním kampaně je oživit nejen její odkaz, ale připomenout také další oběti komunistického bezpráví nejen v naší zemi, a nejen ty historické.
Ke kampani se připojilo mnoho iniciativ, spolků a kulturních institucí.
O letošní pietě za oběti minulého režimu si lidé na klopu připínali stužku, kterou tvořila trikolora a kousek provazu. Mnozí podnikatelé i jednotlivci si na dveře svých provozoven a domů vylepili plakáty s portrétem Milady Horákové. V některých městech byly vidět dokonce černé smuteční prapory a rozhlas odvysílal nahrávku ze soudního procesu.
Stříbrná pamětní medaile Vám nedovolí zapomenout
I naším cílem je připomínat okamžiky, které nesmí být zapomenuty v propadlišti dějin. Miladu Horákovou a její příběh jsme zakonzervovali pomocí stříbrné pamětní medaile, která je součástí kolekce Historie Československa.
Dovolte nám nyní krátce připomenout její příběh:
Milada Horáková se narodila 25. prosince 1901 na Královských Vinohradech. Již na na gymnáziu byla aktivní na protiválečných demonstracích. Během studií na vysoké škole se seznámila s Františkou Plamínkovou, čelní představitelkou ženského hnutí. V roce 1926 dokončila studium na Právnické fakultě UK. Po studiích se vdala za redaktora Československého rozhlasu Bohuslava Horáka a v roce 1933 se páru narodila dcera Jana. Milada Horáková se angažovala zejména v práci pro Ženskou národní radu, ale také jako členka ČSNS a v legislativě. Její snahou bylo získat rovnoprávnost a sociální spravedlnost. Horáková se domluvila francouzsky, německy a anglicky, což jí umožnilo cestovat po Evropě a sbírat zkušenosti z jiných zemí. Po mnichovské zradě podporovala odbojové organizace, pro které zajišťovala úkryty, městské byty i zpravodajské informace. Dne 2. srpna 1940 ji zatklo gestapo. I přes tvrdý výslech a mučení nic nevyzradila. Po výslechu byla transportována do pankrácké věznice a po atentátu na Heydricha převezena do Malé pevnosti v Terezíně. Zde se opět setkala s později popravenou Plamínkovou. V roce 1944 byla převezena k soudu do Drážďan, odmítla advokáta a hájila se sama. Původně navrhovaný trest smrti jí soud zmírnil na 8 let káznice. V květnu po osvobození se konečně vrátila do Prahy, kde se opět setkala se svým manželem. Na žádost Edvarda Beneše vstoupila opět do politiky a stala se poslankyní Prozatímního národního shromáždění za ČSNS. Znovu se začala angažovat v ženském hnutí a založila ženský časopis Vlasta. V prvních poválečných volbách uspěla a zdárně pokračovala v práci poslankyně Národního shromáždění. Kvůli kritickému postoji vůči komunistům se ovšem stala objektem zájmu Státní bezpečnosti. Během vládní krize se postavila proti komunistickým zástupcům a veřejně podporovala Edvarda Beneše. Krátce po únorových událostech roku 1948 byla vyloučena ze všech veřejných funkcí. 10. března 1948 se pak vzdala poslaneckého mandátu a začala pracovat na pražském magistrátu. K politickému vývoji republiky se postavila kriticky a udržovala kontakty s exilovými politiky. Jako právnička tak ovšem činila vždy v souladu se zákony. I přesto byla ostražitě sledována StB, která ji v září roku 1949 zatkla. Pro StB se postupně stala jednou z hlavních postav smyšleného spiknutí a navazujícího soudního procesu. Po sérii brutálních výslechů a psychického vydírání nakonec Milada Horáková podlehla. Soud s 13 obžalovanými proběhl jako politický proces na příkaz Gottwalda od konce května do 8. června 1950. Horákové se chvílemi dařilo bránit a své myšlenky hájit. V závěrečné řeči se Milada Horáková postavila za Masarykovy názory. Vynesený rozsudek smrti byl vykonán 27. června roku 1950 v Praze.
Tisíce zničených životů
Podle vícerých zdrojů bylo za vlády komunistů spácháno 248 justičních vražd. Milada Horáková byla jedinou popravenou ženou. Přes 280 lidí zahynulo při pokusu o přechod hranic. Ve vězeních skončilo přes 250 000 lidí a 7000 z nich v důsledku věznění či brutálních výslechů zemřelo. Šest desítek tisíc lidí bylo nuceno pomáhat technickým praporům a další statisíce přišli o majetek, nemohli studovat, a museli čelit dalším perzekucím.
Václav Havel – „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“
Mezi úhlavní nepřítele komunismu patřil také Václav Havel. Nástup totality mu nedopřál studium vysněného humanitního oboru kvůli jeho „buržoaznímu“ původu. Uvolněnější 60. léta prožil Havel celkem šťastně a věnoval se zejména tvůrčím činnostem v milovaném divadle. Činorodé období skončilo záhy. V roce 1967 vyjádřil Havel na 4. sjezdu československých spisovatelů svůj kritický postoj vůči dobovým cenzurním praktikám. ÚV KSČ Havla obratem z kandidátky vedení Svazu československých spisovatelů vyškrtla. Jeho odboj proti ÚV KSČ pokračoval, ale snahy o demokratizaci, svobodu slova a protiokupační politiku byla zmražena příjezdem vojsk Varšavské smlouvy. Pražské jaro bylo definitivně potlačeno a Havlova díla „zmizela“ ze světa. V roce 1969 byl komunisty nařknut z podvracení republiky. Od roku 1974, kdy pracoval jako dělník v pivovaru, započal s vydáváním samizdatu s názvem Expedice. Na normalizaci zareagovali protikomunističtí odbojáři založením Charty 77. Havel se stal mluvčím inciativy a cílem bylo získat co nejvíce podpisů, které se měly stát prostředkem pro umírnění režimu. Za své protistranické postoje pak putoval z vazby do vazby a ve vězení strávil s přestávkami asi 5 let života, což se nenávratně podepsalo na jeho zdraví. Havlův boj proti režimu byl po intenzivních bitvách završen sametovou revolucí, založením Občanského fóra a legendárním projevem z balkónu nakladatelství Melantrich, kdy Havel poprvé promluvil k demonstranty zaplněnému Václavskému náměstí.
Vzpomínka na Václava Havla a jeho nepolevující snahu o nastolení pravdy a lásky, která vždy zvítězí nad lží a nenávistí je pro Vás připravena v podobě zlaté pamětní medaile.
