Pracuji pro Společnost Národní Pokladnice už pátým rokem. Zabýváme se distribucí pamětních mincí a medailí, ale také vlastní produkcí. Nechci, aby to znělo jako klišé, ale na našich zákaznících nám záleží a věříme, že když budou opravdu spokojeni, bude se dařit i nám. Naši zákazníci jsou vlastně našimi spolupracovníky i inspirací. Jejich názory a přání jsou rozhodujícími faktory při výběru numismatů od světových dodavatelů a při tvorbě nových mincí a medailí z naší vlastní produkce. Ptáme se, jaká témata je zajímají a proč. Z jakého drahého kovu razit. Zda chtějí medaili s Tatíčkem vlasti nebo Otcem národa.
Stanley Marcus, úspěšný americký podnikatel jednou řekl: „Spotřebitelé jsou statistiky. Zákazníci jsou lidé.“
Souhlasím!
A na čem tedy vlastně zákazníkovi záleží? Na tom, aby kvalita odpovídala vynaloženým prostředkům. Aby byla cesta od objednávky po doručení zboží snadná a krátká. Aby se naši zákazníci mohli zeptat na cokoli, co se týká objednaného produktu a aby pro ně měli naši zaměstnanci vždy milou a vstřícnou odpověď.
Aspektů, které dělají zákazníka spokojeným, je samozřejmě mnohem víc. Já chci ale dnes mluvit o jednom konkrétním. O tématu, které se dnes dostává do popředí a to je moc dobře! Tím aspektem je sociální zodpovědnost! Ptáte se, jak souvisí sociální zodpovědnost se spokojeností zákazníka? Vezměme si třeba vejce. V dnešních supermarketech či hypermarketech dnes najdeme nepřeberné množství plat s vajíčky různých velikostí a jakostí. Můžeme si koupit vejce nosnic zavřených v klecích nebo od slepic chovaných v halách, co nikdy neviděly slunce, ale také od slepic, které žijí venku v travnatém výběhu, hrabou a mají dostatek vhodné potravy a vody. Jistě, tyhle bio vajíčka jsou dražší, dokonce o dost dražší. Přece jen udělat takovou slípku šťastnou něco stojí. Ale vyplatí se! Šťastná slípka nese dobrá vejce a my přece chceme dobrá vejce. Nebo ne? Kromě dobrých vajec, máme navíc dobrý pocit a čisté svědomí. To se přece dvakrát vyplatí!
A teď co má společného slepice a numismatika? No právě tu zmíněnou sociální zodpovědnost! Je totiž jen a jen na nás, co si koupíme a komu a jak tím prospějeme.
Protože Národní Pokladnice je taky zákazník a není nám jedno, od koho kupujeme zlato, ze kterého vyrábíme mince a medaile pro naše zákazníky, kterým to také určitě není jedno. Rozhodli jsme se proto o původ zlata zajímat. Právě tehdy začala spolupráce s Aliancí pro zodpovědnou těžbu (ARM). Posláním téhle Aliance je totiž ohlídat to, aby zlato, které se těží v malých těžebních společnostech, bylo těženo zodpovědně a my pak mohli mít zaslouženě ten dobrý pocit a čisté svědomí.
Dozvěděli jsme se, že právě malé těžební společnosti a komunitní doly v Asii, Africe a Latinské Americe zaměstnávají až 90% světových horníků. Výtěžnost zlata je ovšem jen 10% z celkové produkce zlata.
Říkala jsem si…10% ze světové produkce zlata…trochu málo, ne? Proč to ti lidé vlastně dělají? Vyplatí se jim to?
Kenneth Porter, vedoucí rozvoje podnikání, z ARM, nám vysvětlil, že pro mnohé komunity je těžba zlata jedinou možnou obživou. Na příjmu horníků jsou závislé celé rodiny a komunity. ARM pomáhá malým těžebním společnostem dosáhnout certifikace Fairmined (férově vytěžené), která jim zajistí úplně jiný život! Cesta k dosažení certifikace však není procházka růžovou zahradou a mnohdy trvá i několik let. Doly musí dodržet nespočet podmínek.
Výsledek ale stojí za to. Certifikace jim totiž zajistí výrazné zlepšení environmentálního a sociálního prostředí, ale také obchodní podporu, férové výkupní ceny zlata, ekonomickou stabilitu a napojení na síť dodavatelů. Certifikované zlato je stejně jako bio vejce totiž dražší. Aby nám Kenneth dokázal, že má smysl si za certifikované zlato připlatit, pozval nás na návštěvu do zlatých dolů v Kolumbii a my řekli ano! A tady jsou mé dojmy:
1. den
Přistáváme ve městě Neiva v oblasti Huila. Právě tady se setkáváme s představiteli Íquira Municipality Agro - Mineral Cooperative, kteří získali certifikaci Fairmined v září roku 2014. Z dlouhého názvu pochopíme, že organizace sdružuje kromě zlatých dolů, také farmáře. Přísné standardy, které certifikace vyžaduje, nejsou tedy aplikovány jen na těžební společnosti, ale i zemědělské, a to se mi líbí!
Na letišti nás vítají také novináři z kolumbijských médií. Majitel Samlerhuset Group (mateřské společnosti Národní Pokladnice) Ole Bjørn Fausa jim rád poskytne pár rozhovorů a pak už nasedáme do jeepů a míříme do Iquiry, malého městečka s 3000 obyvateli.
V kanceláři představitelů sdružení Iquira se konečně setkáváme s horníky a farmáři. Po velmi vřelém přivítání nám vypráví, co jim certifikace přinesla. Padají hesla jako bezpečnější práce, zvýšení profesionality, modernější technologie, ochrana životního prostředí nebo spojení se světem díky medaili Nobelovy ceny míru! Ano opravdu, právě tahle světově známá cena je vyrobena z jejich zlata.
My jim na oplátku vyprávíme o našich projektech. O tom, že právě jejich zlato bylo použito na první pamětní medaile z certifikovaného zlata, určené pro naše zákazníky v Norsku, Finsku, Česku a na Slovensku. Z očí těch milých lidí cítíme radost a zaslouženou hrdost! A to i nás naplňuje radostí!
Následuje oběd, kdy nám naši noví přátelé vysvětlují principy zodpovědné těžby a technologii výroby zlata a my si uvědomujeme jak obrovský vliv má certifikace na jejich životy! Po obědě se vydáváme na očekávanou prohlídku útrob zlatého dolu, San Jose. Ač žádným významným strachem z uzavřených prostor netrpím, ta představa mi není úplně příjemná. K mému vlastnímu překvapení mě katastrofální představy o zavalených tuzemských turistech opouští jen, co se ocitáme u vchodu. Ten je doslova vytapetován informačními cedulemi o bezpečnostních zásadách a žlutočernými pruhy, které by nepřehlédl snad ani krtek. Chodba je komfortně široká, a asi i díky našim usměvavým průvodcům, se cítíme opravdu bezpečně. Kenneth umí perfektně španělsky a překládá odpovědi našeho průvodce, kterého nepřestáváme bombardovat dotazy. Dozvídáme se, že náš horník - průvodce v dole pracuje čtyři roky. Vysvětluje, že práce v dole je sice velmi fyzicky náročná, ale že díky certifikaci a přísným bezpečnostním opatřením se cítí bezpečně. V tomto regionu prý navíc nemá zrovna na výběr. Jedinou alternativou je práce v zemědělství, ale ta zdaleka nenabízí tak vysokou mzdu. Další horníci už jen potvrzují slova svého kolegy. „Certifikace pro nás byla opravdu revolučním mezníkem. Předtím, než jsme ji získali, bezpečnostní opatření prakticky neexistovala. Dnes máme veškeré vybavení, nezbytné pro naši práci. Každý den probíhají bezpečnostní prohlídky naší výbavy i terénu. Technologie je vyspělejší a prostředí, ve kterém pracujeme a žijeme je mnohem čistší“.
2. den
Naši hostitelé ze sdružení Iquira si pro nás připravili exkurzi v továrně na zpracování minerálů. Do tohoto závodu jsou dováženy tuny a tuny minerálů z okolních zlatých dolů. Naši průvodci nám vysvětlují, jak je zlato z minerálů získáváno: „Minerály jsou nejprve broušeny. Později putují do mlýna, kde jsou rozmělněny. Vzniklá hustá hmota je následně promývána skrze jemnou látku. Tímto způsobem jsou z minerálů odloučeny koncentráty s vysokým obsahem zlata. Na „zdymadle“ je pak zlato odděleno od odpadu. Abychom kov zbavili všech nečistot, musíme ho ošetřit kyselinou dusičnou. Teprve potom je zlato přetaveno do malých ingotů a připraveno k prodeji“.
Stejně jako v dolech, jsou i tady dodržovány přísné bezpečnostní standardy, jež certifikace vyžaduje. Sandra, která je zodpovědná za bezpečnost, dodává: „Vhodné bezpečností podmínky a jejich dodržování v závodě je stejně jako v samotném dole kontrolováno na každodenní bázi. Předtím, než jsme v roce 2014 certifikaci získali, žádná bezpečností opatření ani kontroly neexistovaly. To vedlo ke zvýšenému riziku úrazů. Dnes smí zaměstnanci pracovat jen 8 hodin denně. Dbá se na to, aby byla skladba zaměstnanců genderově vyvážená, a dětská práce je absolutně nepřípustná“. Dostáváme se ke statistikám. Musím se přiznat, že čísla mě šokovala. To, že závodem projdou tuny minerálů, už víme. Ovšem to že, z jedné takové tuny je získáno jen 12 gramů zlata, jsme netušili! Sečteno, podtrženo: za jeden měsíc zde spatří světlo světa jen 1,2 kg zlata! Když si rovnici představím v praxi, znamená to, že kilogramová medaile Nobelovy ceny míru, zaměstná celou místní komunitu na celý jeden dlouhý měsíc!
3. den
Je čas jít dál. Nasedáme do letadla a přesouváme se do La Llanady! I když zní název regionu jako veselá písnička a dmoucí zelené Andy můj poetický dojem jen umocňují, později se dozvídáme, že realita je poněkud odlišná. Chystáme se navštívit zlatý důl, spadající do družstva Coodmilla. Z poznámek, které jsme dostali ještě před návštěvou, vyplývá, že družstvo vzniklo už v roce 1977 a stará se o 5 zlatých dolů. Ty všechny mají dnes certifikaci! Majitel těchto pěti mikro společností, jak své doly sám nazývá, je Paul Guerrero: „Díky těžebním úspěchům, kterých jsme díky certifikaci dosáhli, můžeme dnes poskytnout našim dětem tolik potřebné vzdělání a rodinám horníků ekonomickou stabilitu.“
Ale abychom byli schopni pochopit změnu, kterou certifikace přinesla, vraťme se o několik let zpět. Před certifikací byla prý situace v regionu smutná. Lidé trpěli četnými onemocněními, která práce v dolech přinášela. Horníci používali nebezpečné chemikálie znečišťující nejen jejich organismy, ale také přírodní prostředí. Dětská práce nebyla ničím výjimečným a úroveň vzdělání a sociálních jistot se blížila nule.
Druhou kapitolou je mafie, která toto území ještě nedávno ovládala, ale o tom až někdy příště.
Dnes je však situace významně lepší. Osobně mě velmi potěší informace, že v čele zlatého dolu s názvem Minerales Cuatin je žena! Její jméno je Doris a důl zdědila po svém otci. Vede hornický tým, složený z 8 mužů a 3 žen. S Doris jsme se sice nesetkali, zato s jejím pracovním týmem ano! Ta hrdost, zápal a nadšení, se kterým popisovali horníci svou práci i šéfku, byla zkrátka fascinující.
Exkurze ve zlatém dole ve 2300 metrech nad mořem nás Evropany přece jen trošku zmohla. O to víc nás příjemně překvapil večerní program. Naši hostitelé si pro nás připravili kulturní vložku v podobě místní hudby a klasického tance.
4. den
Druhý a poslední den v milé společnosti našich hostitelů. Naše kroky míří do necertifikovaného dolu. Jeho aktuální hloubka je 100 metrů, ale na zlato zatím horníci nenarazili. Všichni tvrdě pracují na tom, aby hloubka dolu brzy dosáhla hranice 300 metrů, kterou jim doporučil geologický výzkum. Náš průvodce nám vysvětluje, že práce je nesmírně náročná a nebezpečná a každý den se důl podaří prohloubit o jediný metr! I když je nález zlata nejistý, horníci nepřestávají věřit v úspěch. Jen do tohoto dolu bylo doteď nainvestováno 38 000 dolarů. Dělám si sama pro sebe resumé a přijde mi to neuvěřitelné! Ti nebozí lidé těžce pracují celé dlouhé měsíce, vyhloubí díru 300 metrů a pak třeba nic? Žádné zlato? Jejich trpělivost a víru jim nepokrytě závidím…
Nicméně práce horníků a veškeré další náklady s tímto dolem, je hrazena ze zdrojů celé komunity. Vlastně jen díky tomu je možné v nejisté práci pokračovat.
Další problém představují výbušniny. Jejich obstarávání je nejen finančně a časově náročné, ale z pohledu legislativy nepřípustné. Výbušniny tedy nemohou být nakupovány na úrovni komunity. Jsou proto pořizovány samotnými horníky. Ti musí cestovat do Bogoty, výbušniny nakoupit a přivézt zpět ve společnosti vládních zástupců, jejichž úkolem je dohlédnout na to, aby nebyly zneužity.
Náš čas na návštěvu bohužel vypršel. Loučíme se a já si z celého srdce přeji, aby zlato na další Nobelovu cenu bylo právě odtud! Aby ta práce nebyla marná a aby byl úsměv těch nesmírně milých lidí ještě širší!
Když se drsným terénem dokodrcáme na čtyři hodiny vzdálené letiště, obejme nás mlha. Mlha je tak hustá, že by se dala krájet. Neletí se tedy nikam! Do Bogoty se dostáváme až druhý den ráno. Loučím se se svými spoluvýletníky. V hlavním městě pak zůstávám ještě jeden den a čekám na svůj ranní let do Prahy.
V letadle mám vlastně poprvé čas se zastavit a utřídit si myšlenky. Náš výlet byl krátký, programově náročný a vyčerpávající, ale také fantastická zkušenost!
Kolumbie je nádherná země, ale díky své politické historii je jinde. Neříkám, že je to dobře nebo špatně, prostě to tak je.
Je jinde, co se týče ekonomiky, hospodářství, politické vyspělosti. A je také úplně jinde, co se charakteru lidí týče. Ti lidé jsou vlastně velké děti, v dobrém slova smyslu. Na rozdíl od nás, „rozmazlených Evropanů“, mají radost z jakéhokoli pokroku, úspěchu, příležitosti! Mají radost, že dostávají šanci. Mají chuť se učit, vzdělávat a budovat, mají prostě chuť žít! Nic jim není málo!
A já mám upřímnou radost, že toho všeho můžeme být součástí. Že jim můžeme být oporou na cestě pokroku a oni nám na cestě zpátky k lidství, solidaritě a altruismu.
Ten malý chlapec na fotce je syn šéfa jednoho ze zlatých dolů. I on bude jednou pracovat v dole a dost možná to bude právě on, kdo důl povede. Když bude pokračovat v tom, co jeho otec začal a my budeme přemýšlet nad tím, co a proč našim zákazníkům nabízíme, může být jeho budoucnost o mnoho světlejší! Protože kvalita života toho chlapce a mnoha dalších je z velké části závislá na naší volbě!
Takže, díky Kolumbie! A hlavně díky všem, co jim není jedno, odkud je jejich nedělní omeleta a prstýnek z lásky!
Zdenka
Více informací/novinek ze světa Fairmined zde: https://www.facebook.com/certifikovanezlato/
